Logika, která se obrátila (6. díl)

Původní myšlenka prop tradingu byla logická. Banka, hedge fund nebo specializovaná firma identifikuje talentovaného obchodníka a dá mu kapitál. Obchodník pracuje, firma si bere většinu zisku, obchodník menší část. Win-win. Firma získala výnos z dovednosti, kterou by jinak nemohla nakoupit, obchodník dostal příležitost, kterou by si jinak musel roky budovat. V jádru celého modelu byla logika – identifikoval se talent a ten se podporoval. Úspěch jednoho byl také úspěchem druhého.

Ekonomika retailu ≠ logika profesionálů

Retail prop trading vznikl jako adaptace tohoto modelu na masový trh. Snížil bariéru vstupu – místo prokazování historie stačí zaplatit za challenge. To ale mimo jiné znamená, že zúčastnit se najednou může téměř kdokoli.

Zájemci o kapitál se často hlásili bez jakékoli předchozí zkušenosti s tradingem. Většina z nich zaplatila challenge fee a… nezvládla se kvalifikovat. Jejich poplatek zůstal firmě. Těch pár, co to dokázalo, pak ve velké míře ztrácelo funded účty. Pokud by prop firma jejich obchody realizovala na skutečném trhu, přicházela by o obrovské peníze.

Retail prop firmy velice záhy zjistily, že v žádném případě nemohou fungovat na stejném modelu jako ty profesionální.

Pravidlo 90-90-90

Existuje tradingové rčení: „90 % traderů ztratí 90 % účtu do 90 dnů.“ Není to vlastně pravidlo a není to ani statisticky ověřené. Ale realitě to bohužel odpovídá až příliš přesně.

A jestliže 85–90 % účastníků neprojde challenge, zatímco k prvnímu výběru se dostane v průměru méně než 5 % a k opakovanému dokonce sotva 1 % ze všech přihlášených, nemá ekonomická logika profesionálních firem u retailové alternativy žádnou šanci.

Obrácená logika

Retail prop firma rozhodně nedokáže přežít díky ziskovým obchodům úspěšných traderů. Naopak – příjem z propadlých challenge poplatků je téměř jistý a dost vysoký, aby se velmi rychle stal hlavním zdrojem příjmů.

Místo aby firma profitovala z obchodování skupiny úspěšných, retail prop firma získává z velké většiny neúspěšné a profituje z jejich neúspěchu.

Nepříjemné důsledky

Ta obrácená logika jde bohužel ještě dál. Protože firma neprofituje z úspěchu tradera, úspěch nejen že není podstatný, ale dokonce se stává pro firmu rizikem. Tím, že obchody nejdou na reálný trh, ale případné výdělky se přesto musejí vyplácet reálnými penězi, vzniká problém. Z čeho podíl vyplatit, když obchod byl přece pouze simulovaný?

Jediným zdrojem příjmů jsou challenge fees. Podíly na výplatách úspěšných traderů je tedy logicky nutné vyplácet z nich.

Důsledek pro to minimum úspěšných je zásadní a nepříjemný. Z pohledu firmy už nejsou aktivem, jako by byli v původním modelu, ale potenciálním rizikem. Ekonomika postavená na poplatcích funguje jen dokud suma všech výplat úspěšných traderů nepřekročí sumu poplatků vybraných od těch neúspěšných (mínus náklady na provoz, ale to teď pro jednoduchost zanedbejme).

Matematika (ne)úspěchu

Zkusme si ilustrativní příklad. Řekněme, že máme 100 traderů:

• 1 z nich dosahuje konzistentně každý měsíc výplaty třeba $10 000
• další 4 vydělají $10 000 jednorázově a pak ztratí účet

To je celkem 12 × $10 000 + 4 × $10 000 = $160 000 za rok. Zbylých 95 traderů nevydělá nic. Jaký musí být poplatek vybraný od každého z nich, abychom jimi mohli pokrýt výplaty těch úspěšných?

$160 000 / 95 = $1 684,21

A teď najednou jeden z těch čtyř nějakým zázrakem dokáže vydělat jednorázově mnohem víc – třeba $80 000. Kde na to vzít?

Neúspěšní tradeři musí zaplatit nejen provoz firmy, ale i výplaty té malé skupiny úspěšných. A čím víc úspěšných se objeví, tím rychleji se ekonomika celého modelu hroutí.

Priority retailové prop firmy

V této situaci má firma strukturální zájem na tom, aby úspěšní tradeři nebyli moc úspěšní moc dlouho. Drawdown limity, maximální payout caps, account scaling vyžadující další kroky a poplatky, omezení velikosti pozic – to vše je ochrana modelu před tradery, kteří by ho mohli ohrozit. Ať už záměrně, nebo neúmyslně.

Zároveň to ale firma nesmí s vlastní ochranou přehnat. Potřebuje, aby její program byl obchodovatelný, aby existovali úspěšní, aby měli výplaty a aby na ně mohla lákat nové příchozí.

Jsou to trochu protichůdné priority: úspěch ano, ale jen pro někoho a jenom trochu. Nicméně trh to hodně řeší za firmu. Obchodování je obtížné a střední doba, po kterou si i konzistentně ziskový trader udrží stabilní výsledek bez výraznější ztráty, je relativně krátká. Většina těch, kdo challenge zvládnou, nakonec účet ztratí – statistika obchodování je nemilosrdná a sama hraje ve prospěch firmy. Jen je nutné kontrolovat tail risk (velmi málo pravděpodobné extrémy).

„Preventivní“ opatření

Pro efektivní kontrolu tail risku je klíčová prevence. A to také tradeři v posledních letech stále častěji pozorují – systematičtější „preventivní“ chování firem, kdy trader, který začíná konzistentně získávat výplaty, najednou zjistí, že se jeho účet „z nějakého důvodu“ začal potýkat s problémy: rozšířené spready, latence, exekuce daleko od kótovaných cen, výjimečné události.

Původně hra na trading se v praxi postupně proměnila v závod. Firmy staví pravidla a obranné mechanismy. Tradeři vyvíjejí a upravují strategie, kterými se ve stále obtížnějším prostředí snaží poctivě vydělat. A jiní tradeři se raději rovnou pustí do obcházení pravidel s cílem vydělat mnohem snáz mnohem víc, i když vlastně podvodem. Ale o tom zase až příště.

Tento díl vznikl ve spolupráci s Trader Vito.